Tento příspěvek jsem plánoval napsat už dříve, ale nějak jsem na něj pozapomněl. O čem bude? Popíšu v něm přesné okolnosti, jak u mě nemoc poprvé propukla.
Nuže, byl jsem zhruba v polovině puberty a byl jsem už velmi dlouhou dobu zamilovaný do vy víte koho. Byl moje první láska. Dlouhou dobu jsem se odhodlával říct mu, co cítím. Doufal jsem, že by mohl být gay a měl bych u něj šanci. Byl jsem zamilovaný až po uši. A ten den, kdy jsem se rozhodl mu to konečně říct, jsem se také rozhodl, že pokud mě odmítne, spáchám sebevraždu. Odmítl mě. Toho večera jsem se vydal na odlehlé místo a pokusil jsem probodnout si srdce nožem. Tento způsob sebevraždy jsem zvolil kvůli tomu, že byl použit ve hře Romeo a Julie. V té době jsem tuto hru neviděl, ale snad každý ví, že je to snad největší dílo o lásce. Ukázalo se, že probodnout si srdce není vůbec jednoduché. Vší silou jsem se snažil nůž vrazit do hrudníku, ale jediný účinek byl, že jsem měl na kůži několik škrábanců. Změnil jsem plán a vydal se ke sloupu s dráty vysokého napětí. Musím dodat, že mám velký strach z výšek a jsem celkem nemotorný. Obě dvě vlastnosti najednou jakoby zmizely a já hbitě vyšplhal do výšky 30 metrů nad zemí. Seděl jsem na traverze, poslouchal bzučení drátů a pozoroval západ slunce. Zpíval jsem také písně s lehkým duchovním námětem. Vše bylo jako z jiného světa. Vidina konce činila svět mnohem tajemnějším, vše se zdálo být protkáno osudem a neviditelnými paprsky sil. Přišel čas skočit. Postavil jsem se na traverze, přidržoval jsem se menší traverzy, která byla nade mnou. Nevím, co přesně se v tu chvíli stalo. Měl jsem pocit, jako bych skočil, viděl jsem pád. Přesto jsem se najednou zase držel traverzy nad sebou. Najednou jsem nebyl sám. Najednou jsem slyšel hlas. Ten hlas mi řekl, že ještě nepřišla má chvíle zemřít. Že jsem člověk, který je schopný velmi silné lásky, která se ještě v tomhle světě bude hodit. Je těžké ten okamžik patřičně popsat, protože jsem měl velmi silné vize, které si nedokážu spojit s žádným známým smyslem. Slezl jsem ze sloupu. Nějakou dobu jsem ještě měl silné deprese. Ale poté jsem se obrátil a snažil se být co nejvíce pozitivní. Řídil jsem se hlasem, který jsem slyšel. Měl jsem spoustu energie. Bylo mi tak dobře, že jsem kvůli euforii nemohl večer usnout. Začal jsem sledovat symboly a po několika dní beze spánku byly tyto symboly všude. Jak jsem dlouho nespal, přišly bludy a dezorientace. Byl jsem však stále dobře naladěný, viděl jsem věci, které mě uchvátily. A to je příběh, jak jsem se zbláznil. Vím, že tenhle článek je trochu náročnější, přece jen je pokus o suicidum (sebevraždu) v naší společnosti stále ještě tabu. Pro mě to byl zlomový okamžik, kromě psychózy se tam u mě tehdy zrodila zvláštní víra, která mi dává sílu dodnes.
Žádné komentáře:
Okomentovat